Home arrow Yachting arrow Nováček na palubě
Nováček na palubě E-mail
Thursday, 06 December 2007

Na svou první "plavbu" na najaté plachetnici jsem se těšila poněkud rozechvěle, protože jsem byla a) spíš neplavec než plavec, b) o mořské nemoci jsem slyšela to nejhorší, c) ohledně plachtění jsem absolvovala pouze rychlokurz, ze kterého jsem si zapamatovala poučky "vždycky se něčeho pořádně drž" a "nelítej po palubě bosky". Patřím však k oněm laikům, kterým dovolená pod plachtami nakonec učarovala.

Do mariny v Chorvatsku, kde jsem se měla připojit k posádce, jsem zdárně dorazila linkovým autobusem z Prahy. Samozřejmě je možno cestovat autem, ale autobus má něco do sebe. Trasy jsou plánovány tak, aby se vyhnuly úmorným zácpám, a po dojezdu můžete být i celkem vyspaní a nachystaní čerpat zážitky od první chvíle dovolené.Řidič autobusu mi naštěstí zastavil před odbočkou do mariny a tam mě vyklopil i s obrovitou taškou. Na loď se nejezdí s kufrem nebo krosnou (leda že bychom měli najatý ještě zvláštní trawler na bagáž), ale nejlépe s kabelou typu "od Vietnamců". Po vyprázdnění se dá složit na placku, takže nezabírá drahocenné místo na lodi, a hodně se do ní vejde. Tato dobrá vlastnost má ovšem druhou stránku, na niž člověk musí pamatovat, pokud cestuje dopravním prostředkem, který vás vysadí dál než dva metry od lodi. Měla jsem pocit, že jsem si původně zabalila jen plavky (pro forma) a dvě tílka a že zbytek zabralo nejnutnější jídlo na 14 dní, a přesto moje taška nakonec vážila asi tunu…

Tímto se dostávám k jídlu vůbec. Na loď se vozí především trvanlivé potraviny, které umožní za pomoci místní zeleniny, ryb apod. vykouzlit rychlý, jednoduchý a chutný pokrm. Takže když jsem jela na loď poprvé, nakoupili jsme všichni asi deset kilo rýže, nudlí, lančmítu, což jsme pak z valné části vezli nazpět. Při druhé plavbě se posádce vyplatilo, když jsme se předem domluvili, jaké kdo naplánuje jídlo na ten který den a podle toho vezme zásoby. Na tomto místě poznamenávám, že jest dobrým zvykem, aby si každý pro sebe přivezl tolik pití, kolik odhadem spotřebuje, ať už jde o vodu nebo pivo (případně tvrdší ráži).

Pokud se vody týče, tak na lodi se rozlišují nejméně čtyři typy: a) k pití, b) na kuchyňskou potřebu, c) na hygienu, d) mořská. Na pití je nejlepší voda balená, čím víc, tím líp, vody se musí pít hodně a z lodního tanku by někomu bez ochucení fernetem nemusela chutnat. Na vaření (myslím tím na polévky z pytlíku nebo na nudle) stačí voda z tanku, fajnšmekr si ale svou kávičku nebo pravý anglický čaj lehce provoněný bergamotovou silicí raději připraví z vody balené, v opačném případě doporučuji kafe přichutit rumem a čaj dělat z pytlíku.

Ke kuchyňské potřebě vody patří rovněž mytí nádobí. Na začátku plavby posádka vodou lehkomyslně plýtvá a hýří a přes kapitánovy hromy a blesky umývá nádobí pod puštěným kohoutkem, ale to trvá nejvýš první den. Nakonec se nádobí umývá ve slané, a ve sladké se oplachují jen ty kelímky na čaj. Podělím se s vámi o dobrý tip: hrnce s přivařenou vrstvou rýže nebo pekáče s příškvarky pizzy se dají přivázat na lanko a při kotvení v zátoce hodit na noc do moře. Ráno bývají poměrně čisté, a pokud zbytky mořské zvěři nechutnaly, stanou se aspoň zdrojem mnohých šprýmů na adresu kuchaře.

Pokud jde o vodu na mytí lidí, řeknu to rovnou - na lodi je jí málo, okolo však habaděj. Tímto axiomem se řídí veškeré vodní hospodářství. Pokud se posádka chce trochu projet po moři a nechce doplňovat tanky každý druhý den v marině (za drahé peníze), musí se vodou skutečně tvrdě šetřit. Po koupání se opláchneme sladkou vodou jen z nachystané lahve nebo čúrkem ze sprchy na zádi, je-li k dispozici, a večer krátká sprcha. Na morálku posádky nemusí působit dobře, když se večer po třídenní plavbě s vyhlídkou na další tři dny na otevřeném moři začne podezřele často ozývat čerpadlo tlakové vodárny a zurčení sprchy a posléze se mezi členy posádky s prosolenými vlasy splácnutými pod čepicí nebo staženými do culíku objeví vymydlená a hedvábně vyšamponovaná dlouhovláska. Velké mytí nebo praní se prostě nechává do mariny.

Vařit na charterové lodi se dá slušně - kuchyň bývá vybavena plynovým sporákem a veškerým nádobím, o lednici nemluvě. Na lodi jsem už ochutnala, v závislosti na složení posádky, všemožná jídla, od českých knedlíků až po japonské suši připravené nefalšovanými Japonci, záleží na fantazii. Přes den toho sice moc nenavaříte, bývá vedro nebo se pluje, ale večer, pokud se nevyráží na pevninu za jinou zábavou, může být společná příprava jídla a následná postupná konzumace společenskou událostí. Kuchtit se dá však i za plavby, protože sporák je zavěšen na jakýchsi čepech, takže jeho pracovní deska je stále "vodorovně". Kyv sporáku má však trochu zpoždění, takže hrnce je třeba plnit nejvýš do dvou třetin, nebo si nechat shora hlásit blížící se "vlnu", hrnec včas nadzvednout a hupance lodi vlastnoručně tomu guláši vykompenzovat.

A tím se dostávám k dalšímu bodu, který suchozemce přece jen zaskočí, ač cosi tušil: na plachetnici je přece jen nutno počítat s tím, že se bude plachtit. Pro laickou posádku to znamená hlavně dvě věci: nenechávat povalovat své věci v kokpitu (kapitán pak nepříčetně řve) a při manévrech radši zalézt dolů a pevně se držet. V případě, že jsou o to požádáni, pak co nejrychleji vykonat uložený rozkaz ("tahej, tahej, TAHEJ, SAKRA!!!" - myslí se tím většinou kus jakéhosi špagátu, který se jednou povoluje, jindy utahuje, člověk si nevybere). Posádky, ač poučeny, totiž propadají lenivému turistickému zlozvyku a odkládají v kokpitu krémy na opalování, lahve vody, plechovky s pivem, fotoaparáty, ručníky, děti. To vše může být příčinou nesnází, nesmíme zapomínat, že jsme na moři, kde musíme být stále připraveni na nutnost nečekaně manévrovat, a u kormidla a otěží musí být volno. Jedno převržené pivo na palubě o tom posádku spolehlivě poučí (najde si cestičku všude a ten báječný mok začne fantasticky smrdět), o přišlápnutém děcku nemluvě. Rovněž z praxe, a nikoli pouhé kapitánské rétoriky, posádka zjistí, že vylévat tekutiny proti větru se opravdu nemá. Zpětná vazba zafunguje bezprostředně a navíc to musíte uklízet.

Samostatnou kapitolou je křižování. Je to efektní způsob trávení volného času, loď může být nakloněna tak, že zábradlím češe vodu a krásně "dýchá", posádka na opačné straně zkušeně vyvažuje, jako to viděla v záběrech z Whitbreadu, pořizují se fotografie, na nichž ve výsledku ten náklon vůbec nevynikne, podnikají se riskantní výpravy na příď nebo do kuchyně pro pivo. Je zajímavé, že při každé plavbě se aspoň jednou stane, že někdo otevře špajz nebo lednici na té nesprávné straně a všechno vyhřezne ven. Mohu potvrdit, že v takovém případě OPRAVDU nejde nic do příslušného fochu vrátit, udržet to tam a dvířka zavřít.

Nakonec nás zkušenost poučila také o tom, že je dobré neustále špicovat uši a lapat, o čem se domlouvá kapitán s kormidelníkem, a jakmile jen vzdáleně "hrozí" křižování nebo obrat, je nutno bleskově podniknout bezpečnostní opatření: všechny volně ležící předměty někam pevně zastrčit, lahve naskládat do dřezu v kuchyni, všechny skříňky zaklapnout a všechny lukny zarýglovat, a to nejen na "spodním" boku, ale i na horním, protože tříšť od přídě může být velkolepá. Nic nedejte na předběžné mlhavé kapitánovy hlášky, že to za chvíli trochu foukne (a tím pádem se loď trochu nakloní), protože ono to může nečekaně fouknout pěkně zčerstva, loď se nakloní až po to příslovečné zábradlí a rozjede se jako šíp, provázena rachotem padajících hrnců, talířů, foťáků a klejících námořníků na záchodě.

Při pohybu na lodi je obecně radno řídit se horolezeckou zásadou: aspoň tři pevné body a obuv s pevnou patou. Prázdninový duch sice velí osvobodit se ze zajetí bot a chodit naboso, ale na palubě je spousta různých kovových výčnělků a lanek, takže si lehce můžete vysloužit indiánskou přezdívku "Krvavá noha".

Na závěr jsem si nechala choulostivější témata: záchody a mořskou nemoc. Na většině charterových lodí jsou zdánlivě klasická WC, chce to však dbát návodu na použití a při křižování radši s úkonem počkat na klidnější časy, protože jinak můžete buď nečekaně vyletět do salonu s kalhotami na půl žerdi, nebo naopak WC zafunguje jako nevítaný bidet. Rovněž je nutno si dobře uvědomovat, že obsah WC jde rovnou do moře, a proto je ohleduplné sladit své počínání s rozvrhem koupání. A mořská nemoc? Nejlepší je zabránit jejímu propuknutí. Pokud se vydáte na dlouhou přeplavbu na neklidném moři hned první den po vyčerpávajícím přejezdu autem, určitě se to projeví na vaší kondici. Jelikož houpání lodi kvůli vám nikdo nezarazí, je dobré hned při prvních náznacích vylézt na palubu na čerstvý vzduch, dívat se romanticky do dálky anebo si lehnout, což je blahodárné. V bylinkářských knihách jsem vyčetla, že dobrý prostředek na všemožné kinetózy (nevolnosti z pohybu dopravních prostředků) je zázvor. I využívám japonského receptu, podle kterého se syrový zázvor nakrájí na tenké plátky a naloží do láku z octa a cukru. Vozím tento "lék" s sebou na každou plavbu a prohlašuji, že zázvor je nejen výtečná pochutina k vínu na klidné laguně, ale jde zčerstva na odbyt při každé "hrbolatější" plavbě. Skvěle zaplní divnou prázdnotu v břiše, rozpustí nepříjemný knedlík v krku a zahřeje žaludek, který se vrátí (aspoň na chvíli) tam, kam patří. A pokud to nepomůže, urychleně se odeberte na závětrnou stranu lodi, kde v tichosti a diskrétně přes zábradlí odbývejte svou svízel, jak radí profesor Guth-Jarkovský. Budiž vám útěchou, že v momentě, kdy zajedete na klidnější vodu, nemoc ustoupí. O samozřejmé skutečnosti, že ostatní neorganické odpadky loď veze s sebou (nejlépe v igelitovém zatahovacím pytli) a posádka je vyváží do popelnic na pevnině, se nebudu ani zmiňovat, protože jsme správní námořníci. Šťastnou plavbu!

Aktualizováno ( Wednesday, 20 February 2008 )
 
< Předch.   Další >