Home arrow Aktuality arrow Našim dětem
Našim dětem E-mail
Thursday, 06 December 2007

Ahoj Pavle a Libore,

mame vás moc rádi a proto je tahle část našeho webu pro vás. Naše rychlá dovolená na ostrovy Cres a Lošinj s vámi byla totiž moc spojená. Poprvé jsme si to uvědomili z vaší reakce na informaci, že jedeme právě tam. ..a potom už vlastně pořád.

Našim cílovým místem byl jednoznačně ze vzpomínek ten nejhorší kemp, který tam je „Preko mosta„ v Osoru. První den cesty jsme tam ale samozřejmě nedorazili a za hustého deště přespali u Opatie. Hned ráno jsme vyrazili a přeplavili se trajektem z Brestove do Porozine. I když pršelo měl táta jasný cíl  - Beli. Vzpomínáte na nápisy které hned po příjezdu hlásaly „ Dobro došli u Beli“? Beli – město jsme viděli jenom zdáli, pláž v Beli je pořád stejná: bílé oblázky, křišťálově čisté moře, pohoda, klid. Nešlo nevyzkoušet moře...Pak jsme zastavili na nejužším místě ostrova Cres, tak kde ostrov tvoří jakýsi krk, ze kterého je na obě strany viděl hluboko dole moře. Jednou jsme tam přespávali za strašlivé bouřky, nikde ani stromeček, blesky křižovaly oblohu na obou stranách...    

Lubenice Nevěděli jsme, jestli jedem tak, kam chceme. Jméno městečka jsme už zapomněli. Město s kostelem na skále. Byli jsme tam jednou, když zapadalo slunce. Vede tam dlouhá cesta tak akorát pro jedno auto. Bylo to ono, zastavil se tu čas nejen o těch 15 let.

Večer jsme dorazili na Osor a dali si na doporučení Libora něco z darů moře. Sice jenom rybu  a sice jenom já, ale bylo to fajn. Co nás nejvíc překvapilo, čas se tu asi fakt zastavil. Turistů na rozdíl od jiných moří dokonce i ubylo.  Další den jsme vyjeli na Mali Lošinj a objevili krásnou zátoku  a užívali si: moře, koupání, koukání na lodě, lidi, nebe. Pak jsme si prošli deštivé a zamračené městečko, kam jsme často jezdívali užít si krás civilizace: třeba nábřežních stánků se všemi těmi zázraky. Vzpomínáte si např. na duhová trička s nažehlovacími obrázky? I tu výbornou chorvatskou kávu jsme si dopřáli několikrát. Vždycky, když přišla průtrž  a nebylo kam se schovat.

Klášter Nerezine, přístav Nerezine  a vzpomínky  na surfování a na to, jak jsem v doprovodu našeho gumového člunku přeplavávala zátoku (to není tak významné, jak vidím zátoku, tak ji musím přeplavat, že) a jak jsme lovili kyjovky.

Punta Križa úplný konec světa, nikde nikdo, zato skoro všude fůra zralých fíků. Odpoledne městečko Martinščica s malým náměstím a se stařičkou moruší. Na tu jsme si vzpomněli hned. Představte si, že je celá vyspravená betonem. U městečka kemp Slatina, jako už tolikrát pře tím, tu končíme. Jako obvykle se tu táta připálil. Vzpomínka na pláž s bílými „vejcovými“ oblázky a na to, jak jste tu píchli gumový člun.

Je tu pořád moc krásně, i když zrovna nesvítí slunce jako divé. Je tu překvapivě normální a čistá příroda. Je tu překvapivě málo Čechů a turistů vůbec. Dá se tu dělat řada zajímavých věcí, ne jenom ležet na pláži. A těch rybářů všude kolem..vzpomínáte...

Vzpomínali jsme také na Liborovu proslulou otázku, když jsme se jednou za války rozhodli radši zůstat na Istrii. Ráno se rozhlídl kolem a zeptal se neuspokojeně: „Kdy už TAM budeme? „ A my jsme všechno sbalili  a jeli oproti původním plánům TAM. TAM je fakt nejkrásnějc, jeďte TAM.

Mama a řízením z tý daleký cesty zcela unavenej tata

Aktualizováno ( Friday, 07 December 2007 )
 
< Předch.   Další >