Home arrow Yachting arrow Sardinie
Sardinie E-mail
Monday, 29 October 2007

Dovolená, která utekla tak rychle, že si člověk ani neuvědomil, že už je konec...

 

mapa Dovolená, která utekla tak rychle, že si člověk ani neuvědomil, že už je konec, nerozloučil se pořádně ani s ostrovem ani s ostatními spolunámořníky. Je zvláštní, že  když se někdo nezúčastněný zeptá: „Tak, jaký to bylo na jachtě, co jste tam celý týden dělali? Nebyla to nuda?“ Nejjednodušší a pravdivá odpověď je, že jsme plachtili a že se vlastně tak moc nedělo…Ten zážitek je totiž špatně přenositelný. Říkám si to pokaždé, když se vrátím z lodi nadšená, celá rozkolíbaná a plná mořského vlnění a šplouchání, opálená a přicházející jakoby z jiného nepopsatelného světa, který vyčistí nejen oči (jak říká Zbyněk), ale hlavně duši.

Pokusím se  proto předložit dobrovolníkům, co čtou náš web, pár určitě naprosto nevýstižných postřehů. Nedělám si iluze, že se ten přenos zážitků pro tentokráte podaří, ale tenhle textík aspoň oživí vzpomínky zúčastněným.       

Naše loď

lodměla několik nej: byl jednoznačně největší lodí, kterou si kapitán Sláma pronajal: Bavárie 50  jménem Betelgeul (jakýsi blíže neidentifikovaný červený trpaslík). Dostat se této asi pět let staré dámě pod kůži bylo dost obtížné. Měla pro nás totiž připravenou řadu  záludností způsobených  zřejmě příliš bujarým životem a malou péčí svých vlastníků. Zmiňovat se o chybějících šroubečcích u různých zavírání je naprosto nepodstatné, ale při plavbě nám např. přestaly fungovat dvě ze tří toalet. Teprve systematickým bojem jsme z ní dostali vodu: sice krásně teplou, ale ukrytou v tajných skrýších, ze kterých nebylo jednoduché ji dostat.

Zážitkem byla také hned první den kotva. Nikdy předtím a doufala jsem že ani potom, jsem neviděla, aby vyskočila z vrátku a řítila se nekonečně dlouho do moře s celými padesáti metry řetězu  a vydávala při tom velmi zvláštní svištivý zvuk. Doba pádu kotvy byla strašlivě dlouhá . Byla jsem úplně paralyzovaná a stihla jsme si při tom představit, že není třeba vůbec přivázaná, že třeba přivázaná je, ale že lano na konci se přetrhne, že budeme muset asi zavolat pomoc, protože bez kotvy se nedá kotvit, že mi můj muž bude hrozně nadávat. Celé divadlo skončilo tím, že byl najednou konec a před mýma očima zapružilo metrové lano, kterým je kotva přivázaná k lodi. Monumentální divadlo se opakovalo hned další den, tentokrát bez mé asistence: znova ten zvuk……Zmohla jsme se jenom na opakované výkřiky: Pane Bože…. Od toho okamžiku jsme ji prostě museli hlídat. V pořádku nebylo ještě pár dalších věcí třeba ta, že Mirek opravil přívěsný motor ke gumovému člunu. Práci s plachtami  jsme vychytali až koncem dovolené.   Co jsme ale všichni  museli na téhle unavené dámě ocenit, bylo její chování ve velikých vlnách. Držela se velmi statečně, hrozně sice úpěla a skřípala, ale dojela !!!     

Moře, vítr

vlnyPři tomhle výletě nám Neptun asi doopravdy přál. Předpověď při našem odjezdu byla taková zvláštní a mnoho záruk pohodové plavby nedávala. „Dva dny bude hezky a dva dny ne“, řekli nám v Maríně. Co bude dál….to nevěděli. Honza předstíral před posádkou pohodu a jistotu ale  koutkem úst jsme si cedili: „ Tak sakra, jak bude a jaký je další vývoj počasí“

Po dvou pohodových dnech přišel jeden velmi větrný, kdy jsme zvolili suchou variantu,  další den jsme vyjeli a užili si vln: velkých, malých, ostrých, vln jako obrovské lavice, mořských náměstí, kdy voda je vymetená a skoro rovná a pak přijde vlna, která loď nadnese vysoko nahoru a pustí dolu…

Díky tomu, že počasí bylo každý den jiné, měnilo svou tvář a hlavně barvu i moře. Nikdy jsem neviděla takové odstíny vody: růžové, nazlátlé, úžasně azurové, temně modré, černé…Hladina hladká jako olej, jemně krajkově zvlněná, modrá voda s bílou nebo růžovou pěnou…

Vítr je tady vidět všude. Nechal tu nesmazatelnou pečeť na zdejších narůžovělých skalách, když do nich s invencí akademického mistra vyfoukal výdutě, oblouky a jiné neopakovatelné tvary a změnil tak severní pobřeží Sardinie a největší sochařkou galerii. Užili jsme si ho i na moři, když jsme museli zůstat v maríně na Madaleně,  protože se vyplout nedalo, i další den, kdy jsme vypluli, a pocítili jeho sílu na vlastní kůži.    

Castelsardo

CastelsardoMěsto na skále – přijeli jsme sem večer po dni stráveném na rozvlněném moři, celí ošlehaní mořskou vodou, uhoupaní vlnami…Po takovém dni se člověk dívá na ty ostatní suchozemce, co do vln nevyjeli, s určitým nadhledem…“Jo, my tam byli….bylo to drsný“, říká jim a sbírá zasloužený obdiv….V očích tu zkušenost a taky radost, že je v klidném přístavu. V takových okamžicích mě vždycky napadá zobecnění té situace na náš úplně obyčejný život. Nutnost najít takový přístav i v normálním životě – takový „ bezpečný přístav“  a taky to, že „v malém větru je každý muž kapitán“ jak říká jedno moudré přísloví. Zbyněk měl po večeři v téhle maríně nutkání dojít nějakých pár set metrů nahoru do městečka.  Někteří z nás taky, a tak jsme vyrazili.

Napřed docela normálně, ale každý další krok přinášel nepopsatelnou únavu, Honza usnul nad kafem v kavárně a já si připadala jako stroj a nasadila všechnu vůli, abych došla. Ranní městečko bylo taky krásné a mohl i jsme si ho užít odpočatí a naplno: úzké uličky, malebné domorodce, kafíčko a výhledy s mořem na všech stranách.   

Asinara

oselOstrov, kde jsme v podvečer zakotvili téměř na konci naší cesty. Při příjezdu k budovám, které tvořily komplex karantény, a po zakotvení na malé zátoce, kde stály pouze dvě další plachetnice, to na nás padlo. Honza nám totiž vytiskl povídání jednoho z haličských zajatců, který zde v hrozných podmínkách strávil téměř půl roku. Já přidala informaci o vězení pro italskou mafii a opuštěný ostrov, zapadající slunce  a možná i pocit, že se naše dovolená chýlí ke konci, v nás vyvolávaly zvláštní pocity napětí i smutku. Byl to opravdu silný zážitek. V malém gumáčku jsme udělali noční výsadek na pevninu  a zjistili, že ostrov není tak opuštěný ani tak hrůzostrašný. Hned jsme totiž narazili na ukázky zde hojně zastoupených zvířat: divokého kance, bílé oslíky, ježka. Místo do ponurého vězení a karantény sem turistické kanceláře vodí turisty, aby mohli  obdivovat zdejší přírodu….ale kromě přírody je zde cosi zvláštního…. 

Slunce a hvězdy

Ráno jsme z Asinary vyrazili ještě před svítáním a  byla to krása. Sledovali jsme ranní představení slunce na klidním moři s téměř náboženským nadšením. Náš ospalý kapitán se přišel taky podívat na palubu a když se v nazlátlém ranním moři objevili delfíni, odškrtl si poslední čárku stoprocentně naplněného programu a odešel se dospat.

Sluce bylo stále s námi, všude přítomné a řečeno moderním jazykem hrozně  akční: patřilo vlastně mezi ranní rituály: každý den se podívat kde je, jestli se náhodou nerozhodlo někde zůstat, každý večer at´na moři nebo v přístavech či zátokách jsme fascinovaně sledovali jeho západ  - tak stejný každý večer, tak jiný a originální. Kdyby se vystavily na web všechny ty západy a východy slunce na fotkách, řekli by si ostatní, že jsme se všichni zbláznili. Hvězdy na nočním moři jsou kapitolou samou pro sebe: na jasném nebi obrovské nepolapitelné, nepopsatelné.        

…jako ostatně celá tahle dovolená: obrovská, nepolapitelná a nepopsatelná. Z docela normální a trochu nudné Prahy  

Hanka

 

 

 

 

 

 

 

Hanka Slámová
samozvaná reportérka
Fotky z výletu 
ve fotogalerii

Použité fotky: Hanka, Petr, Zbyněk

Aktualizováno ( Wednesday, 20 February 2008 )
 
< Předch.   Další >